Jaké je řešení?

Ze studia praxe v oblasti dlouhodobé péče, analytických materiálů a řady rozhovorů s aktéry působícími v tomto sektoru vyplynulo, že je třeba přehodnotit některé regulace dnešního systému.

Jedná se především o dvojí cenovou regulaci – vyhláškou stanovený limit nákladů na stravné a ubytovací služby v lůžkových zařízeních spolu s prvkem zachování 15% kapesného po úhradě těchto nákladů. Všem aktérům systému prospěje zrušení úhradové vyhlášky a zachování sociální ochrany klientů sociálních služeb pouze v podobě 15% kapesného.

Druhou oblastí je zajištění rovného přístupu všech zařízení poskytujících dlouhodobou péči (lůžkovou i terénní) k možnosti získání provozních dotací. Dnes toto uspokojivě nefunguje a tato nejistota znemožňuje dlouhodobé finanční plánování na straně poskytovatelů služeb. Obě „úzká hrdla“ dnešního systému do značné míry brání tomu, aby do sektoru registrované dlouhodobé péče výrazně vstoupil investiční kapitál, rozšířil potřebné kapacity pro uspokojení trvale vyšší poptávky a přirozeně zvýšil tlak na zlepšení kvality služeb a péče poskytované klientům.

Standardem západních trhů je přítomnost soukromého sektoru i v oblasti sociálních služeb.

Řešení rostoucího pnutí mezi kapacitou a poptávkou po dlouhodobé péči tak může spočívat v rozvoji dobrovolného soukromého pojištění dlouhodobé péče (pojištění pro případ nesoběstačnosti) existujícího vedle (či nad rámec) veřejně financovaných schémat a řešení. Tímto způsobem můžeme okamžitě přinést značné dodatečné finanční prostředky do podfinancovaného systému.

Konkrétním řešením může být rizikové pojištění pro ekonomicky aktivní osoby kryjící ztrátu soběstačnosti za organizační pomoci a případné finanční participace jejich zaměstnavatelů. Toto pojištění by krylo dlouhodobou péči nejen pro danou osobu do 65 let věku, ale také riziko dlouhodobé péče jejích rodičů. Finanční i organizační stres v rodině a komplikace na trhu práce totiž nejčastěji vznikají tak, že ekonomicky aktivní jedinec přerušuje své zaměstnání a odchází pečovat o svou osobu blízkou – zpravidla rodiče.

• Pojištění přinese úlevu v nákladech a možnost použít finanční prostředky pro péči (jak lůžkovou, tak terénní) o své blízké. Neztratí tak kontakt se svým profesním oborem ani zaměstnavatelem, lidsky nevyhoří v náročné situaci nepřetržité péče a současně se adekvátně postará o své nejbližší.
• Zaměstnavatel nebude muset složitě (na napjatém trhu práce) hledat náhradu za odešlého pracovníka a riskovat zhoršení kvality svých produktů či služeb.
• Stát získá na vyšším inkasu daní a pojistného (z pokračujícího pracovního kontraktu zaměstnance). Pokud stát uvolní některé zbytečné regulace, lze očekávat zvýšení zájmu investorů o služby dlouhodobé péče (stacionární i terénní) a zvýšení tolik potřebné kapacity v této oblasti. Stát by tak získal i v podobě zvýšení dostupnosti těchto služeb na území ČR a zlepšení kvality života svých občanů.

Podle průzkumů by takové pojištění mělo být navíc podpořeno státem. Ideálním se jeví daňové úlevy, kterými by měl stát podporovat pojištění péče o nemohoucí podle 92,7 % respondentů. (EMA data, 2021)

Na sociální služby je vyvíjen tlak směrem k deinstitucionalizaci bez ohledu na potřeby klienta a ekonomickou realitu.

Ne každý klient přitom může zůstat v domácím prostředí, ať již třeba z důvodu absence pečující osoby, nevhodnosti takového prostředí vzhledem k potřebám klienta či osobního rozhodnutí. V dlouhodobém horizontu je třeba podporovat svobodnou volbu klienta podle principu, že příspěvek státu následuje klienta, nikoli zařízení, a podporovat rozvoj sociálních služeb, včetně služeb komunitního typu. Přesto, že cílem je zachovat důstojnost člověka a umožnit mu co nejdéle zůstat v přirozeném prostředí, není na to síť především terénních služeb připravená. Nedostatek kapacit, který se bude i do budoucna zhoršovat, není z veřejných zdrojů řešitelný, soukromé investory je pak třeba více motivovat do systému vstoupit.

Smysl dává i větší kontrola nakládání s veřejnými prostředky jednotlivými poskytovateli sociálních služeb. Příkladem mohou být investiční náklady veřejných subjektů, které na jedno lůžko v roce 2019 převyšovaly 3 miliony Kč. (Ernst & Young, Analýza segmentu sociálních služeb s akcentem na pobytové a ambulantní sociální služby pro seniory, 2020)

Rozšířené kapacity lůžkové i terénní dlouhodobé péče v kombinaci s dodatečnými finančními prostředky z produktů pojištění dlouhodobé péče významně zvýší roli klienta v celém systému. Posílení principu, že „peníze následují klienta“, donutí poskytovatele péče o klienta soutěžit cenou, kvalitou a místní dostupností svých služeb. Dlouhodobě tak uspějí jen ti poskytovatelé, s jejichž službami budou klienti spokojeni.