Martin Vokolek

U A-doma pracuji rok, ale k této práci mě přivedla domácí péče o mou matku, která se léčila s Alzheimerovou chorobou. Z počátku jsme zvládali péči na dálku s návštěvou o víkendech, mamka žila v Pardubicích a já pracoval v Praze, nutné bylo 3x denně telefonovat a připomenout léky. To trvalo asi 3 roky. Postupně si zhoršující se zdravotní stav vyžadoval častější návštěvy i v průběhu týdne a poté již rok a půl režim 24/7, tedy nepřetržitou péči.

Základem péče o nesoběstačného je naučit se trpělivosti. Je také nutné odhadnout, co ještě dotyčný zvládne a co je již nad jeho síly. To, co dokázal včera, dnes již nezvládá, ale pozítří již opět třeba zvládne. Je to stále tak trochu „pokus omyl“. Ten, o koho se staráte, ve vás musí mít důvěru a zároveň ve vás cítit i oporu.

Pokud se někdo rozhodne pečovat o blízkého, měl by vědět co nejvíce o jeho nemoci i s prognózou budoucího vývoje. Nejde totiž jen o fyzickou péči, ale budete muset převzít i odpovědnost za chod domácnosti pečovaného, zřídit si dispoziční právo k účtu pečovaného, mít možnost vyzvednout zásilku zaslanou na jeho jméno. I peníze z úřadu práce určené na péči chodí na účet pečovaného a např. inkontinenční potřeby od zdravotní pojišťovny přijdou také na jméno pečovaného.

To jsou informace, které by měla rodina vědět a mít ujasněné ještě předtím, než se rozhodne přistoupit k domácí péči. A to obzvláště pokud s osobou, o kterou bude pečovat, nesdílela do té doby společnou domácnost. Rozhodnout o péči musí celá rodina, partner/partnerka, děti i sourozenci a jejich rodiny. Péče o nesoběstačného může být běh přes překážky na dlouhé trati.

Bohužel je problém získat na začátku dostatek informací, třeba jak funguje sociální systém a jak úspěšně zažádat o příspěvek na péči. A když už žádost podáte, trvá dlouho, než dojde k vyřízení. Má osobní zkušenost je 4 až 6 měsíců. Za tu dobu se zdravotní stav nesoběstačné osoby může poměrně rychle změnit.

Je důležité nebýt na péči sám. Ono nemusí jít jen o pomoc jako takovou, ale i o to, mít možnost o péči mluvit, mluvit o problémech, ale i o věcech, které se dějí v okolním světě mimo péči, mít možnost si takzvaně „vyčistit hlavu“. Nikdo nemůže věnovat všechny hodiny, dny, ale třeba i roky jen péči o jednu osobu. Je nutné si zachovat osobní prostor. Zde je místo pro asistenční služby, odlehčovací ubytovací služby, denní stacionáře. Klienti nebo jejich rodinní příslušníci mimo asistenční službu často využívají také pomoc zdravotních sestřiček.

Je zde ale aspekt ceny pobytových zařízení. Měsíční platba je většinou mnohem vyšší než důchod a lze jen těžko odhadnout, jak dlouhá bude doba hospitalizace. Navíc většina mých známých měla s pobytovými zařízeními a jimi poskytnutou péčí špatnou zkušenost. Já jsem to vyřešil tak, že jsem odešel ze zaměstnání v Praze a na rok a půl se přestěhoval do Pardubic. A na úřadu práce jsem se zaregistroval jako pečující o osobu ve II. a vyšším stupni závislosti.

Pracuji jako asistent domácí péče u agentury A-doma a jsem rád, že mohu pomoci lidem, jako jsem byl já, kteří se rozhodli pro domácí péči, a jejich blízkým. Práce je to rozmanitá, od pomoci s přípravou jídla, s nákupem, s koupelí, s mytím hlavy až třeba po hraní her na procvičení paměti či šachů. U jiných klientů je nutná péče na lůžku, jindy to je doprovod k lékaři nebo se jdeme jen projít.

Ano i ne. Vaše problémy musí zůstat někde uvnitř vás. Musíte mít energii na rozdávání. Rozhodně tuto práci nemůžete dělat jen pro peníze. Finanční ohodnocení není nejvyšší, ale práce v některých obchodech není hodnocena lépe a s poděkováním od zákazníků se často nesetkáte. Dá se říci, že plat je na úrovni sanitáře v nemocnici. Odměnou je pro nás asistenty „děkuji“ od klientů a jejich rodin a třeba i to, když vám klient pohladí ruku.

Myslíte, zda je tato práce oceněná společností? Mezi svými přáteli a známými, když se zmíním o práci, kterou dělám, vzbudím zájem. Většina si je totiž vědoma toho, že brzy bude muset řešit péči o své rodiče, a chce vědět, s čím vším mohou asistenti pomoci.